První díl je na světě. Než jsme dali s Terkic dohromady, co všechno jsme potřebovali o May, Lan a o nás samotných vědět, docela to trvalo. A taky jsme se někdy docela nasmály.
A než jsme našli ty podobizny, já Terkic málem uškrtila, a ona mě podle mě taky.
Tak čtěte a komentuje prosím =)
"A co tahle, ta by se ti nelíbila?" zeptala ze žena s obarvenými vlasy a ukázala na skříň. Malá brunetka se na ni podívala. No, malá… tu ženu dorůstala, nechybělo pár centimetrů, a byli stejně velké. Byla to totiž její matka.
"Hmm… ta je docela hezká." Prohlédla si ji.
"A kterou teda chceš?"
"Všechny." Blbě se zazubila. Její matka si povzdechla.
"Přestaň se tady tak blbě tlemit a rozhodni se konečně!" vynadala jí.
"Hmm…" zamumlala a začala se poohlížet po každé ze skříní. Dávala si dohromady plusy a mínusy a nakonec se rozhodla. Chtěla tu, která má více přihrádek. Už už se chystala to říct nahlas, když v tom něco zaslechla, a poplašně se schovala za skříň.
"Prosímtě co blbneš?" zadívala se na ni máma jako na blázna. Dívka poplašeně vykoukla zpoza skříně. Nikde nikdo.
"Jen jsem myslela, že slyším někoho ze školy." Zamumlala.
"No tak bys slyšela někoho ze školy no… co by se stalo. Začni se proboha chovat normálně, nebo ti vytrhnu počítač z elektriky." Řekla jí. "Už sis vybrala?"
"Jo… beru tuhle." Pověděla, a ukázala na velkou, bílou skříň s mraky přihrádek.
"Tuhle? Nebyla by ta druhá lepší? Není tak velká…" zauvažovala starší z nich. Její mladší kopie si povzdechla a ještě jednou si všechno prohlídla.
"Ne… chci tuhle…" rozhodla se. Pak to šlo jako na běžícím pásu. Obě dvě došli k pokladně, a začalo se zařizovat, který nábytek si vybrali. Prodavačka se na dívku mile usmála.
"Jste si podobné…" řekla. Dívka jí milý úsměv oplatila, ale ve skutečnosti moc šťastná nebyla. Byla totiž přesná kopie její mámy. Měla hnědé vlasy, které se jí vlnili, a čokoládově hnědé oči. Byla menší postavy, a v obličeji to byla celá její maminka. To jí říkal každý.
Konečně. Byli na cestě domů. Autobusem to z Prahy trvá docela dlouho. Zvlášť tímto, co staví na každém rohu. Celou cestu přemýšlela.
No a co, že by mě někdo ze školy viděl? Nemám to ráda… navíc… mám ještě dávno doma ležet v posteli. Takže by to byl docela průser. Ale jinak to bylo docela hezké, a i ta skříň je doopravdy pěkná. Usmála se.
"Čemu se směješ?" zeptala se jí matka.
"Ále… na něco jsem si vzpomněla."
Vystupovali v jiném, menším městě. Nejdřív starší z nich, a pak přišla na řadu ona. Když tu - čirý záblesk, a už jí nebylo.

"….a proto se sune křivka nabídky doprava…" zaslechla jen nepatrný kousek z toho, co říkala vyučující na mikroekonomii. Opírala si znuděně tvář o dlaň a snažila se udržet své šedomodré oči dokořán. Už ani neměla sílu odhrnout ten pramen hnědých vlasů, co jí spadal do obličeje a nesmírně ji otravoval. Kdyby do ní někdo šťouchl, asi by nehnula ani brvou. Vždy měla problém udržet pozornost dýl jak na pět minut a přednáška se již táhla neskutečnou hodinu a půl, tudíž byla teprve ve své polovině. Porozhlédla se po třídě, všude mrtvolné ticho a ospalá atmosféra. Konečně se mluvící člověk, v podobě asi tak čtyřicetileté ženy, rozhodl smilovat se a vyhlásil přestávku. Krátká to doba, ale i těch ubohých deset minut znamenalo jakési vysvobození od hrozící smrti nehoráznou nudou. Hnědovláska se zvedla a odešla na záchod. Kupodivu tam byla sama. Postavila se před zrcadlo a zhodnotila svůj vzhled. Nemyslela si o sobě, bůh ví co, ale žít se sebou mohla. Dlouhé hnědé vlasy, které se jí na některých místech již začínaly vlnit, nikdy nevydržely nažehlené celý den a ji to tak trochu štvalo, proto je raději nosila stažené do culíku a připevněné k temeni hlavy skřipcem. Opláchla si ruce a snažila si neposedný pramen trochu narovnat, no úspěšná v tom nebyla. Povzdychla si a s pocitem, že jde na popravu, se vydala zpět do třídy. Když však měla ruku na klice, slehla se po ní zem.

Seděla na židli a znuděně koukala do monitoru. A to aspoň dobrých deset minut. Pracovala na svém autorském blogu, jak jí to nakázalo její SBčko, ale ona se pokaždé zasekla. Nějak to dnes nemohla dovést k dokonalosti. A ten křeček už zase běhal po akváriu jak šílené.
"Ach, co jsem komu udělala." Povzdychla si. Hmm… možná mě Jashin trestá za to, jak se chovám k Naře. "Néé to je blbost… proč by to dělal? Sue mě má přece ráda…" Pokud jí to Nara nevybonzovala… a to by byl problém… Ani si nevšímala, že svojí řeč dokončuje v myšlenkách. Ale to jí bylo podobné. "Sklapni sakra!" zařvala na nic netušícího křečka, který pod vahou jejích slov opravdu ztichl. Odkašlala si. "No tohle…" To bych opravdu nečekala… že mě křeček bude poslouchat. Zavrtěla hlavou. To musí napsat na blog. Už začala rozepisovat článek, když někdo zazvonil.
"Jdi tam!" slyšela jenom z obýváku. Povzdychla si, ale zvedla se.
"Vždycky já… tohle je diskriminace… a za všechno může ten blbej osel… kdybych na ním nepřemýšlela, tohle by se určitě nestalo." Otevřela dveře. Pošťák. "Přejete si?" zamumlala znuděně. Pošťák jí jen podal dopis, a odkráčel. Tseh, a slušnost mu nic neříká? Imbecil! Cestou do pokoje dopis otvírala. Bylo na něm její jméno. Dopis vyndala z obálky a začala číst. Po druhém slovu se zarazila, ale četla dál. Cosi jí nutila číst. Po
chvíli se dopis snesl na zem. A ona nikde.
chvíli se dopis snesl na zem. A ona nikde.

Ty víš, že mám pravdu, protože ji mám vždycky," trvala si na svém dívka s blonďatými vlasy.
"Vždycky ne," zavrtěla hlavou její kamarádka, rozhodně se nechtěla vzdát.
"Jsem přesvědčená, že ano a vím, že ji teď rozhodně mám," přikyvovala hlavou a zkřížila si ruce na prsou. Začínala být lehce naštvaná, nesnášela, když si někdo nepřiznal, že se mýlí.
"Sloni skákat můžou," tvrdila dál druhá dívka.
"Ne. Jsou to jediná zvířata, na světě, která to neumí."
"Je to blbost."
"Pravda," zavrčela.
"To ta blond barva, že?" rýpla si.
"To ty tvý piliny," oplatila jí. Nikdy si nenechala nic líbit a teď to nehodlala měnit. Vždycky si stála za svou pravdou a vždycky všechno hned vracela. Ještě chvíli se hašteřili, než se tomu nezasmáli a nerozloučili se.
"Vždycky ne," zavrtěla hlavou její kamarádka, rozhodně se nechtěla vzdát.
"Jsem přesvědčená, že ano a vím, že ji teď rozhodně mám," přikyvovala hlavou a zkřížila si ruce na prsou. Začínala být lehce naštvaná, nesnášela, když si někdo nepřiznal, že se mýlí.
"Sloni skákat můžou," tvrdila dál druhá dívka.
"Ne. Jsou to jediná zvířata, na světě, která to neumí."
"Je to blbost."
"Pravda," zavrčela.
"To ta blond barva, že?" rýpla si.
"To ty tvý piliny," oplatila jí. Nikdy si nenechala nic líbit a teď to nehodlala měnit. Vždycky si stála za svou pravdou a vždycky všechno hned vracela. Ještě chvíli se hašteřili, než se tomu nezasmáli a nerozloučili se.
"Kyáááá!" vykřikla a urychleně zabouchla dveře od svého pokoje. Opřela se o plochu, která ji dělila od druhé místnosti, vytřeštila své modré oči a chytla se za zrychleně bijící srdce. To, co viděla v pokoji, ji tak trochu vyděsilo. No dobře, ne trochu, ale hodně. Nad její milovanou postýlkou byla ta hnusná, osminohá, chlupatá věc, nazývající se pavouk! Jak ona je nesnášela. Začala uvažovat, jak se tý potvory zbavit. Bota? Ne, přece si ji nepošpiní, něčím tak ošklivým. Možná vysavač by to spravil. Ano, to bylo ono, vysavač se stal její záchranou. Než by kdo řekl švec, už stála s hadicí od vysavače ve dveřích a s výrazem vraha se dívala na černý flek na stěně.
"Chcípni!" vykřikla a zapnula stroj pavoukovy zkázy. Naštěstí pro pavouka, však hadice dopadla na zem. Dívka zmizela.
"Chcípni!" vykřikla a zapnula stroj pavoukovy zkázy. Naštěstí pro pavouka, však hadice dopadla na zem. Dívka zmizela.

Zamžourala očima. Jediné, co cítila byli dvě, silné paže, které jí drželi a někam vlekli. Poslední, co si pamatovala bylo, že byla na extra nudné přednášce o… no vlastně ani sama nevěděla.
"Mhmm… kde to jsem…" zamumlala.
"Já být tebou, tak mlčím." Odpověděl jakýsi hlas. Ač to není jejím zvykem, poslechla. Nechala se vláče dál. Po nějakém čase uspávadla vyprchala, a ona se ze zad statného muže rozhlížela všude kolem. Nejdříve se jí klížila víčka, a by zase spala, ale pak se prostředí změnilo.
Všude byli kobky, žaláře, a stráže. U Jashina kam jsem se to dostala… pomyslela si. Navíc… i když byla na ramenech jakéhosi muže, všude byla tma a ona se necítila moc dobře. Neměla ji ráda.
Ještě několik minut šli, než se chlápek zastavil u jedné z cel, a začal ji odemykat. Dívka se překvapeně podívala na tři dívky v žaláři. Ani se nenadála, a už letěla vzduchem. O chvilku později dopadla na tvrdou zem.
"Héj, to bolelo!" zakřičela. Trojice dívek se na ní zvědavě podívala.
"Zvykej si holka… jinak… seznamte se… řekl bych, že tu spolu nějakou dobu strávíte."
"Ve vězení?" rázem ožila. Nuda byla fuč.
"Né… ve vězení ne… myslím, celkově tady." Aniž by jí něco vysvětlil, zamkl kobku, otočil se a odkráčel. Ona na něj jen zůstala zírat s otevřenými ústy. Pak se otočila ona, ke svým společnicím.
"Ehm… ahoj…" zamumlala a křečovitě se usmála. Ještě pořád ji bolel
zadek z jejího dopadu.
zadek z jejího dopadu.
Snad se Vám to líbilo. Nám to psaní jo. A při hledání podob jsem naší milou brunetku málem zardousila xD Mueheheee...
Komentujte...xD

Tak první kapitolku jsem přežila
Jinak dobře napsané... xD
Těším se na další, doufám, že bude brzy
^^