24. října 2010 v 13:32 | Narashi-chan
|
Je to tady. Dopsala jsem tuto jednorázovku. Nejdřív, mi nepřišla vůbec smutná,a tragická... spíše hloupá. Ale pak se mi ke konci chtělo brečet. Avšak - udržela jsem se. A Tady máte tedy druhý, poslední díl.
S dobrou náladou přišel do školy. Hned u vchodu potkal Orochimara.
"Ohayo." Usmál se na něj.
"Ohayo." Zamával mu dlouhovlasý. "Tak jak dopadlo rande?" zeptal se, když byl černovlásek u něj.
"No… mohlo být lepší…" zamyslel se. "Ale dneska se to všechno napraví." Zazubil se.
"Jen abys to s tou pozitivní náladou nepřehnal." Zasmál se, a spolu se Sasukem vkročil do školy.
To se posléze ukázalo jako špatný nápad. Sice - než si vzal ze skříňky své věci, a než došel před třídu, měl dobrou, ba skvělou náladu. To ho ale v následující chvíli přešlo. Jakmile vstoupil do třídy, zarazil se. C… cože? Ta malá… na slovo děvka raději nepomyslel.
Přímo před ním ve třídě viděl Uzumakiho, JEHO blonďáka, jak sedí Hyuugovi na klíně a něčemu se směje. To pro něj bylo horší než včerejší telefonát. Byla to prostě… rána pod pás. Uchihovo srdce se v tu chvíli rozpadlo na tisíce kousků, a hrozilo, že už se neposkládá.
"Hej, Sasuke… jsi v pohodě?" zeptal se ho Oro, jelikož blokoval vstup do třídy. Stál totiž přesně mezi dveřmi. Pak si všiml šťastného páru.
"Jo… jsem úplně v pohodě." Sykl Sasuke. Nějak na dobrou náladu neměl náladu. Orochimaru měl pravdu. S dobrou náladou to přehnal. Ale tomu hezky utne tipec.
S hlavou vztyčenou, jako nějaký páv se vydal do své lavice. Když procházel kolem Nejiho a Naruta, jen na ně vrhl zhnusený pohled, a šel dál.
"Sasuke… co je s tebou… tohle se ti nepodobá…" zamumlal Orochimaru.
"Co by se mnou mělo být?" odfrkl si. Oro zamával pažemi, jako že se vzdává, a sedl si vedle něj. Pochopil, že je Uchiha naštvaný na Uzumakiho. A také že byl. Černovlasý si podepřel hlavu a začal koukat z okna. Kurva! Měl jsem všechno na dnešek tak dobře vymyšlené… a on se s ním přitom dá dohromady! Do HÁJE!
Přemýšlel. Nechtěl si nijak přiznat, že ho to bolelo, vidět Naruta u Hyuugy. A tak se celý den choval jako idiot. Arogantně… odsekával… pyšně se nosil a na všechny okolo, včetně Orochimara házel arogantní, chladné pohledy.
Naruta to mrzelo. Sasuke byl pohledný, sexy a bohatý, a očividně o něj měl zájem, ale necítil k němu to co k Nejimu. Zvláště se za jeho dnešní chování cítil zodpovědný. Včera se přeci choval, jako že ho chce, dával mu naděje, a pak mu zavolal hnědovlásek a on… zpanikařil, že by o něho mohl přijít. Ale co tak přemýšlel… kdyby se mohl vrátit v čase, nezměnil by to. Asi mám Nejiho opravdu rád… pomyslel si.
Když Sasuke přišel domů, jen znuděně hodil tašku do kouta. Ale co ho překvapilo bylo, že jeho bratr byl už doma. Rozvaloval se na gauči a četl si noviny - zase.
"Jé… Sasuke, ty už jsi doma?"
"Tak mě tady snad vidíš ne?" prskl. Itachi překvapeně zamrkal.
"Tak promiň, jen jsem se zeptal." Usmál se.
"Hmm.. to je hezký." Další odseknutí. Starší Uchiha se zamračil. Sasuke byl ráno tak veselý, a teď…
"Sasuke co se stalo…?"
"Co by se mělo pořád něco dít?" vyjel na něj. To už se přestalo Itachimu líbit úplně. Silně ho vzal za zápěstí, až Sasuke sykl.
"Tak hele, nevím, co se ti stalo, ale koukej se uklidnit a přestaň být drzý! Ještě pořád jsem tvůj starší bratr, a ty mě budeš respektovat! A jestli se takhle budeš chovat, až přijedou rodiče, tak si mě nepřej." zavrčel. Sasuke mu ještě chvíli vzdoroval zabijáckým pohledem do očí, než svůj zrak sklopil, a ruku povolil.
"Gomene… Itachi…" zamumlal. Teď, za celý den se cítil opravdu zahanbený. Ke svému staršímu bratrovi měl respekt. Dlouhovlasý jeho ruku pustil.
"V pořádku. Aspoň že přiznáš chybu. To je dobrý začátek… a teď, mi pověz, co se stalo." Usmál se na něj. Sasukeho překvapilo, jak rychle jeho bratr uměl měnit nálady. No… byl to prost Itachi. Takže se není čemu divit.
Celý den si povídali o tom, co se stalo. Itachi Sasukemu navrhoval různá řešení, jak to dalo přejít, nebo jak by mohl dostat Uzumakiho na svou stranu. Ale ani jedno řešení černookému nevyhovovalo. Ten by nejradši Hyuugu zmlátil do bezvědomí. Nakonec se shodli na tom, že počkají, až další den přijedou rodiče, a poradí se s otcem. Ano, to bylo nejlepší. Přibližně v deset hodin večer oba dva zapadli do svých pokojů.
Druhý den ve škole se choval přibližně stejně. Byl dokonce ještě horší. Pohled na ty dva ho bolel, užíral a krvácelo mu srdce. Což maskoval chladným, arogantním chováním. A to nevěděl, co ho ještě čeká.
Když šel domů, měl v uších narvaný mp3 přehrávač, a už se nemohl dočkat, až uvidí po měsíci své rodiče. Dneska se měli vrátit z důležité obchodní cesty, která by prospěla jejich firmě.
"Mami, tati… jsem doma." Konečně měl důvod být veselý. Avšak nikdo se neozýval. Jen z kuchyně byl slyšet zvuk tekoucí vody. Nadšeně, s tím že je to jeho matka a vaří oběd, se rozběhl do kuchyně. Zklamání poznal téměř okamžitě. Byl to Itachi, a pod tekoucí vodou si myl ruce.
"Ah…" posmutněl. "To jsi ty… myslel jsem, že už jsou rodiče zpátky." Usmál se smutně.
"No... a jak bylo v práci?" zeptal se ho, teď už opět suchým hlasem. V tu chvíli se Itachi otočil, a jeho mladší bratr mu uviděl do tváře.
Překvapeně otevřel oči.
Itachi vypnul vodu.
A pořádně se na něj podíval.
Po jeho krásném, mladém a jindy spokojeném obličeji teď tekly kapky. A nebyli to obyčejné kapky. Z očích jeho bratra, se spouštěli slzy. Hořké slzy bolesti.
"Panebože Itachi." Přiběhl k němu Sasuke a vzal bratra za ramena. "Co se ti stalo? Něco v práci… nebo… ti někdo dal kopačky…"pak ho napadla příšerná myšlenka a zalapal po dechu. Jeho bratr se smutně usmál, a kývl hlavou. Sasuke chvíli koukal do prázdna… Jak.. jak je to vůbec možné? A potom, se i z jeho očí začali spouštět slzy. Stejně jako u staršího Uchihy, to byli slzy zármutku.
Slzy zármutku…
Utrpení…
Vnitřní bolesti…
A ztrátou nad smrtí blízkých…
Stáli vedle sebe, vedle toho, který jim v životě ještě zbyl, a koukali se na chlapa, co měl proslov. Na tvář, i na černá, smuteční oblečení jim padali kapky deště. Sasuke zvedl svůj pohled k nebi. Bylo zatažené, zamračené… téměř černé. Jistě dnes bude bouřka. Kapky dále padali. Ušklíbl se. Jaká ironie… i nebe pláče nad naší ztrátou… I jemu stekla jedna slza. Jedna jediná, za celý pohřeb jejich rodičů.
A to byla poslední slza, kterou uronil.
Obřad skončil, a všichni přítomní šli popřát pozůstalým upřímnou soustrast. A pak jen oni dva, dva bratři hodili na hrob jejich rodičů, Mikoto a Fugaka Uchihových, každý jednu, rudou růži.
Od té doby to šlo se Sasukem z kopce. Nejedl, skoro ani nepil. Ve škole se choval buď hnusně, nebo jen seděl a nic nedělal. Koukal do prázdna. Několikrát přišel domů i opilý.
Itachi se o něj staral co to šlo, a Sasukeho současný psychický stav mu v tom moc nepomáhal. I on na tom byl špatně, ale přeci jen - byl starší, a měl jít svému bratrovi příkladem.
Mladší Uchiha začínal mít velice depresivní nálady, a začínali se mu zdát i noční můry. S Orochimarem se dávno nebavil. Oro mu chtěl pomoct, ale on mu řekl, že ho k životu nepotřebuje, že je to jen vtíravý idiot, a ať mu neleze na oči. Od té doby ve škole promluvil jen při zkoušení.
"Mohu si přisednout?" zeptal se černovlasého o něco menší blonďák. Sasuke se na něj ani nepodíval. Uzumaki si proto sedl vedle něj, a chvíli jako on koukal z okna. Pak spustil.
"Sasuke… měl by jsi se sebou něco začít dělat. Vím, jak se cítíš, když ti umřeli rodiče. Chápu, jaký je to pocit. Ale to přeci neznamená, abys se s námi, ani s nikým jiným nebavil." Pořád nic. Ticho. "Sasuke… mám tě rád, ale z tohohle se musíš dostat."
"Rád?" uchechtl se. "Co to slovo pro tebe znamená, Uzumaki? Hm? Vypadá to, že ho používáš běžně. Hyuugu máš přece taky rád." Hořce se ušklíbl. "A že víš jak se cítím? To pochybuji." Vstal, a více se s ním nechtěl bavit, ale Naruto ho zastavil a obejmul.
"Na tak Sasuke… vzpamatuj se! Jsem tvůj přítel…" zašeptal. Dočkal se jen dalšího ušklíbnutí.
"Přítel? Ne, Naruto… ty nejsi můj přítel. Ty jsi jenom levná děvka, která neví co chce..." s tím ho od sebe odstrčil, a odešel.
Toto se stalo před několika týdny, a Sasukeho psychický stav si nijak nezlepšil. Naopak. Často jen tak posedával v koupelně, přestal chodit do školy… a jeho nejlepším přítelem se stala žiletka.
A ta se mu také stala osudnou.
Itachi, sám, v černém obleku pokládal růži, a zapaloval svíčku nad hrobem svých rodičů. Smutně se usmál. Už je to tak dlouho, co zemřeli. A je to tak dlouho, co už je sám. Smutně, se sklopenou hlavou, přešel k vedlejšímu hrobu. Tam tkvěl nápis:
Uchiha Sasuke
Nedožitých 17 let.
Nechť odpočívá v klidu a pokoji.
Jedna jediná slza padla na tento hrob.
Jedna jediná, rudá růže padla na tento hrob.
Uchiha Sasuke byl chlapcem, kterého už nebavilo dále žít. Zamkl se v koupelně jejich domu, a sáhl po žiletce. Ta se mu stala osudnou.
Druhý den, ho našel jeho bratr. Kdyby nevykopl dveře, do koupelny by se nedostal.
Uchiha Sasuke byl chlapec, který si vzal život kvůli jemu samému. Kvůli krutému životu, krutému osudu… kruté skutečnosti.
Uchiha Itachi byl následně převezen do ústavu pro duševně choré, kde ho každý den navštěvoval psychiatr. Po dlouhých, deseti letech byl propuštěn. Naposledy byl spatřen na hřbitově, jak pokládá svým blízkým zesnulým, rudou růži na hrob. Poté o něm nikdo neslyšel.
Takový jaký jsem? Kdepak… Takový… jaký jsem byl. Možná se někomu bude zdát můj příběh hloupý… ale tím, co jsem udělal, jsem se osvobodil.
A po čase… se k nám připojil i Itachi.
A my jsme byli zase kompletní.
Tento díl byl oasi 400 slov delší než ten minulý... ale zdá se mi, že je tedy mnohem hezčí.
Prosila bych Vás o komentáře.
Předem děkuji.
Narashi-chan.
smutný tajemný příběh, téměř jsem ronila slzy