.

Pro mě od milovaného SB Jany

23. listopadu 2009 v 13:46 |  Na přání
Tahle povídka je od mého milovaného SB Jany. Dokázala mě rozplakat. Je nádherná, opravdu se jí moc povedla. Zvedla mi náladu k bodu varu, takže jsem teď veselejší. Moc díky, Jano.


JAK TO ŘÍCT?



Kakashi si po incidentu s liškou vzal Naruta k sobě. Zvykli si na sebe. Tráví spolu hodně času. Teď když je Narutovi patnáct, začínají si oba uvědomovat, že to co k sobě cítí není jen silná vazba, ale něco mnohem hlubšího…

S podvečerem tady u nás začnou ptáci zpívat
a nad krajinou nebe vzlítne kamsi, kde je řád
a do řeky se světla z oken budou chvilku dívat
a pak si unavený lásky půjdou lehnout, budou spát…

Je bezmála půlnoc, oba leží ve svých pokojích, ale ani jeden nemůže usnout.
Naruto si dodal odvahu a zaklepal na dveře od pokoje svého senseie.
"Kakashi?"
"Ano Naruto?"
Pomalu otevřel dveře a vpustil do pokoje trochu světla.
Při pohledu na postavu ležící v posteli se však jeho odvaha rozplynula, jako obláček dýmu.
"Co potřebuješ?"
"No nemůžu usnout, tak mě napadlo … co budeme zítra trénovat?" - řekl to první co ho napadlo.
Kakashi si pro sebe zklamaně povzdychl, na chvíli doufal, že mu Naruto přišel říct něco jiného. Něco na co on sám neměl odvahu.
"Sakura říkala, že má od Tsunade nějakou misi, takže zítra trénink asi nebude."
Naruto jen kývl a dveře pomalu zavíral.
Bělovlasý ninja se zhluboka nadechl a zase vydechl.
Poslední pramínky světla ode dveří se ztratily a jeho pokoj zase ovládla tma.
"Jsem ninja, jounin. A nedokážu říct miluji tě. Nedokážu se mu podívat do očí a říct mu co cítím. Jsem na to až moc velký slaboch."

Ve druhém pokoji to nebylo o nic lepší.
"Idiot. Jsem naprostej idiot. Nedokážu mu to říct. Nedokážu říct dvě slova. Čeho se bojím? Odmítnutí? Jo. Asi jo. Bojím se, že by se mi vysmál a já tím ztratil i to pouto přátelství které máme. Asi to nedokážu riskovat. Bez něj by můj život neměl smysl."

"Můžu jen snít, že mi to řekne on, nic víc…"

V tu dobu zavírám už oči abych tě měl něžná lásko
v soukromí tak tiše jako voda tečky hvězd
nádhernou a bílou jak svý ruce ke mě vzpínáš
jak často nechávám se tebou do ztracena něhy vést…


Druhý den se setkali u snídaně. Kakashi udělal palačinky a postavil je na stůl před Naruta.
Ten jen tiše poděkoval a pustil se do jídla. Myšlenkami byl však někde jinde…
Ve svém světě… ve svých představách, kde není srab a řekl mu to, jsou tam šťastní, objímají se, líbají …
Z přemýšlení ho vytrhl objekt jeho lásky.
"Jsi v pořádku?"
"A…ano, nic mi není."
"Dobře. Volá mě Tsunade, budu muset jít. Asi to bude trvat pár hodin, takže nejspíš přijdu až večer."
Naruto kývl, že rozumí a ponořil se zpět do svých myšlenek.

Zvony zvoní jen chvíli, ruce budou se třást a pak zmlknou má lásko,
to kohout je umlčí k ránu když mě opouštíš.
Zvony zvoní jen chvíli, jen než přijde den, proto krásně a blízko
a pak ztichnou, abych slyšel, jak mi tajný přání mí odpouštíš…

...když se opět ocitl v realitě, před sebou měl téměř nedotknutou snídani a na hodinách se vyjímalo poledne.
"To jsem snil tak dlouho?" trochu se zhrozil při pohledu na hodiny.
Vzal palačinky a dal si je do mikrovlnky ohřát.
Další hodinu mu trvalo než je snědl, zase se ztrácel ve svém světě, kde si všechno mohl namalovat růžovými barvami.

Pomalu se zvedl ze židle, má volno až do večera.
Neměl tušení co bude dělat, ale nějak se vypotácel z domu.
Šel kam ho nohy nesly. Nic nevnímal.
Až pištivý hlásek ho usadil do reálného světa, který nebyl tak růžový.
Otočil se.
"Ino."
Nutno říct, že Naruto už nebyl ten malý kluk. Teď byl dost oblíbený a to i díky svému vzhledu. Oranžovo-černou teplákovku vyměnil za rifle a černou košili.
Blonďaté delší lasy mu lehce padali do očí.
I jeho chování se změnilo. Nebyl už to uřvané dětsko.
Celkově zmužněl.

"Naruto, nešel by si se mnou někam?"
"Promiň, nemám dneska náladu, nebyl bych dobrý společník."
"Škoda, tak se měj."
"Ty taky."

Pomalu došel až na malou louku, kde byl uprostřed dřevěný altánek.
Posadil se dovnitř na jednu z laviček.
Vzpomínky se začaly vytahovat z dolních přihrádek mysli.
Jejich oblíbené místo.
Když byl Naruto menší, chodili sem skoro každý den.
Tohle místo bylo plné vzpomínek - vzpomínek na něj.
Na člověka kterého miluje, ale nedokáže mu to říct.

Vzpomínky ho pohltily, ani si nevšiml, že se začíná stmívat.

"Mm, Kakashi?"
"Copak?"
"Chtěl bych ti něco říct, ale nevím jak."
"Když nevíš jak něco říct, tak to napiš…"
- u téhle vzpomínky se zastavil.
"Když nevíš jak něco říct, tak to napiš…"

Rozhlédl se kolem sebe, už byla skoro tma.
Rozběhl se domů.

S podvečerem tady u nás začnou ptáci zpívat
a nad krajinou nebe vzlétne kamsi, kde je řád…

iběhl celý udýchaný, ale šťastný… už ví jak to udělat … jak mu to sdělit

Otevřel dveře do domu.
Podle rozsvícených světel poznal, že už je Kakashi doma.
"Jsem doma!" ohlásil svůj příchod.
"Je to slyšet. Copak, že tak radostně?"
"To je tajemství!" "Zatím" dodal si pro sebe.
"Tak dobře. Pojď se najíst, udělal jsem večeři."

Společné jídlo proběhlo mlčky.
Vystřídali se v koupelně a potom každý zalezl do svého pokoje.
Naruto se ale nechystal spát, sedl si ke stolu, vytáhl papír a začal se mu svěřovat se svými city.

Dopis přeložil, zhluboka se nadechl a vsunul ho pod dveře do Kakashiho pokoje.
Co nejrychleji zmizel a začal přemýšlet jestli udělal dobře…

Kakashi uslyšel rachot, podíval se ke dveřím. Přeložený list papíru.
Došel pro něj a posadil se na postel.
Otevřel ho a začal číst.

Milý Kakashi,
už dlouho ti chci něco říct, ale nikdy jsem nenašel odvahu.
Dneska jsem zašel na naše oblíbené místo - do altánku - a vybavil se mi jeden náš dávný rozhovor, řekl jsi
"Když nevíš jak něco říct, tak to napiš…".
Tak jsem se tedy rozhodl ti to napsat.
Miluji tě. Z celého srdce tě miluji…

Po tváři se rozlil upřímný úsměv a ve stejné chvíli se po ní spustila slza.
"Naruto." zašeptal do ticha.

… kameny se k nebi spíš než moje láska zvednou,
že jsi moje štěstí, s tebou je mi vždycky trochu líp…

Nechtěl klepat, nechtěl rušit tu krásnou atmosféru.
Tak začal dveře jen pomalu otevírat.
Přešel k posteli, kde ležel blonďatý mladý muž, možná ještě chlapec.
Na jeho tváři byl znát strach.

Bělovlasý muž si sedl na okraj postele. Přiblížil se k jeho obličeji a zlehka políbil na rty.
"I já tebe Naruto. I já tě miluji z celého srdce."

Zvony zvoní jen chvíli, ruce budou se třást a pak zmlknou má lásko,
to kohout je umlčí k ránu když mě opouštíš.
Zvony zvoní jen chvíli, jen než přijde den, proto krásně a blízko
a pak ztichnou, abych slyšel, jak mi tajný přání mí odpouštíš…

Konec

obrázky:















































Písnička Kohout od bratří Nedvědů:

Ještě jednou velké ARIGATOO, Jano.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Na co bych měla napsat jednorázovku?

SasuNaru 37.2% (96)
ItaNaru 27.1% (70)
ItaSasu 20.9% (54)
KakaIru 14.7% (38)

Komentáře

1 akimari akimari | Web | 23. listopadu 2009 v 19:26 | Reagovat

fakt krásne!

2 Cimbelina Cimbelina | E-mail | Web | 26. února 2011 v 1:12 | Reagovat

krásný :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama